Poďte, ďity, što vam povim

Ľudmila Šandalová

Psyk Lapyk

Mame doma psyka –

biloho Lapyka.

A tot naš psyk,

bilŷj Lapyk,

z radosťov velykov

vertyť si chvostykom.

Kvetka v ľitňe rano vstala,

čornŷj varkoč zapľitala:

„Poď, Lapyku,

bilŷj psyku,

pideme mŷ do dolynŷ,

soloďijuť tam malynŷ.“

Pidskakuje uško bile,

už perešly selo c’ile.

Kvetka i psyk nevelykŷj,

bižať, bižať prez pas’ikŷ,

z dineročkov preveselo.

Zochabyly davno selo.

Potim hor’i uzkov stežkov.

Što to, što to pid berežkom?

„Hav, hav,“ vkaže Lapyk zubŷ,

štos’ka s’a mu tam ne ľubyť.

Oj, to ne ja kamarat!

V travi zašelest’iv had.

„Poď Lapyku,

tŷ mij psyku,

naj pohlaskam uško bile,

že ňa stražyš rano c’ile

a jes‘ virnŷj ku tomu.

Už pideme do domu.“