alois-frohlich

Podporučík Alois Fröhlich – „Umírám na prahu své vlasti…“

V noci 6. října 1944 jen několik desítek metrú před státní hranici Československé republiky umírá po explozi německé mínometné střely podporučík dělostřelectva Alois Fröhlich, příslušník československé zahraniční armády, důstojník a vlastenec.

Přišel bojovat za svoji vlast bez ohledu na odříkaní, obavy o rodinu, manželku a vzdálenost, kterou musel ze svého domova absolvovat, aby prošel Francii, Velkou Británii a nakonec přijel do Sovětského svazu. Únor 1948 ho za příchod na frontu ze Západu odsoudil k zapomenutí nehledě na to, že ho v Karpatech dostihla smrt. Po více než sedmdesáti letech se můžeme díky této publikaci seznámit s jeho osudem a odčinit tak morální dluh, který mu naše společnost za hrdinství a odhodlání dluží.

alois-frohlichh

Očitým svědkem smrti podporučíka Aloise Fröhlicha se na Dukle stal štábní kapitán dělostřelectva Jan Ploner, který na osudný deň vzpomínal: … „Ve večerních hodinách 6. října jsme se společně s nadporučíkem Oldřichem Ševčíkem, podporučíkem Aloisem Fröhlichem a jedním mladým samopalníkem, jehož jméno si již po letech bohužel nepamatuji, vyrazili směrem k Vyšnému Komárniku. Chtěli jsme se lépe zorientovat v terénu a naplánovat, kudy budeme druhý den s naším oddílem postupovat. Vše jsme si ujasnili, a vyrazili jsme zpět k našim pozicím. Rychle se smrákalo, a nechtěli jsme zůstat v noci v prostoru, který jsme dobře neznali a netušili jsme, zda se tam nepohybuje nepřítel. Šli jsme po silnici nedaleko státní hranice, když vtom se stalo něco naprosto neočekávaného. Voják, který nás doprovázel, z ničeho nic škrtl zapalovačem a začal si připalovat cigaretu. Ihned jsem si uvědomil, že plamen ze zapalovače musí být vidět stovky metrů daleko a že nás tak mohou Němci zpozorovat a zaměřit nás. Zařval jsem na něj, ať cigaretu okamžitě zhasne, ale už bylo pozdě. Během několika vteřin kolem nás začaly dopadat miny a jejich střepiny ničily všechno živé. Pokoušeli jsme se krýt, ale nebylo nám to mnoho platné. Pojednou jsem ucítil strašlivou bolest v noze, zníž mi střepina vytrhla velký kus masa. Nedaleko sebe jsem slyšel stenání, které bylo neklamným důkazem toho, že nepřítel mířil dobře a nebyl jsem raněn sám. Pak se všechno začalo propadat do tmy. Ztratil jsem hodně krve a upadl jsem do bezvědomí. Teprve mnohem později jsem se dozvědel, že mě ruští zdravotníci evakuovali do týlové nemocnice tak rychle, že to naši ani nezaznamenali a protože mě nenašli, domnívali se, že jsem padl a miny mě úplně roztrhaly. Bylo to pochopitelné. Dopad onoho mínometného přepadu byl totiž děsivý. Kromě mě byl totiž raněn i Olda Ševčík a onen nešťastný samopalník. Nejhůře však dopadl Lojza Fröhlich, kterého nepřátelská střepina připravila o život. Odešel v něm nejen vynikajíci důstojník a velký vlastenec, ale i hrozně fajn chlap, ktorého měli všichni, kdo ho znali, moc rádi. …